Deník výpravy
Je pátek čtrnáctého
července léta páně dvoutisícího, pět hodin ráno. Venku je uplakané a poměrně
chladné letní ráno. Asi málokomu se v tento moment chce vylézat z vyhřáté
postele. To však neplatí o mě. Za necelé dvě hodiny se mám spolu s dalšími
čtyřiačtyřiceti spolucestujícími vydat na pouť po krajích severní Evropy,
zejména pak po Norsku. Loučím se tedy na příštích čtrnáct dní s pohodlným
ložem a odcházím nakoupit čerstvé pečivo.
Je třeba, aby vydrželo co nejdéle, protože Norsko prý patří k nejdražším zemím
a každá ušetřená koruna dobrá. Po šesté hodině spolu s Jackem a nespočtem
zavazadel nasedáme do auta a míříme do Brna, k tělocvičně pod Hradem. Tam
dorážíme před půl sedmou a již vidíme několik netrpělivě postávajících
účastníku letního výcvikového kurzu. Autobus cestovní kanceláře LaDos přijíždí
k všeobecnému překvapení ještě o pět minut dříve než má a je již zčásti
obsazen. Nakládáme tedy bagáž do vozíku a do zavazadlového prostoru a deset
minut před sedmou vyrážíme. Cestu uplakanou dálnicí ku Praze zvládáme za
dvě a půl hodiny a zastavujeme před hlavním nádražím. V naší Karose zbývá
ještě pět volných míst, které je třeba obsadit. Po hodinovém čekání přichází
i poslední dva občané hlavního města, kteří se s námi vydají na sever.
Prahu opouštíme chvíli po desáté hodině a směřujeme na sever k hranicím
s Německem. Venku na chvíli přestává pršet, aby za chvíli začalo znovu
a ještě více. Po poledni dorážíme k Teplicím, kde přibíráme posledního
člena výpravy. Teď již plně obsazená Karosa se vydává vzhůru přes Krušné
Hory k hraničnímu přechodu Cínovec. Vzhledem ke špatnému počasí a nevhodné
denní době, jsme ochuzeni o pohled na sociální pracovnice, které jindy
hojně obklopují věhlasnou silnici E55, která přes Dubí směřuje právě k
tomuto hraničnímu přechodu. Na hranicích jsme kolem jedné hodiny odpolední
a po bezproblémovém odbavení pokračujeme v cestě po německých silnicích.
Jedna špatná zpráva však přece jen přichází. Zjišťuji totiž, že jsem v
ranním shonu nechal doma peněženku spolu se všemi NOKy a DEMy. Naštěstí
se našly dobré duše, jmenovitě Jirka s Katkou (ještě jednou díky), kteří
mi přislíbili půjčku v tvrdé německé měně. Před druhou hodinou odpolední
projíždíme Drážďany, kde nás potkává první dopravní problém a v zácpě uprostřed
města nabíráme asi hodinové zpoždění. Po průjezdu města pokračujeme po
dálnici na Berlín. Hitlerova dálnice byla snad skutečně postavena ještě
za hrůzovlády velkého Ády, protože svým povrchem připomíná spíše panelovou
cestu mezi garážemi. Proti této cestě je naše proklínaná dé jednička leteckou
drahou. Okolo šesté hodiny míjíme po dálničním obchvatu Berlín a řítíme
se úchvatnou rychlostí k Rostocku. Asi třicet kilometrů před severoněmeckým
přístavem děláme hodinovou pauzu na doplnění nafty a odpočinek od drkotavého
sezení v autobuse. Není kam spěchat protože dřívější trajekt nám už ujel
a na ten další je času dost. Do Rostocku přijíždíme o půl deváté a za další
půlhodinku vjíždíme do areálu přístavu. Po chvíli bloudění přijíždíme k místu odkud
odplouvá trajekt dánské společnosti Easy-line na lince Rostock-Gedser. Na
první pohled upoutává reklama této společnosti. Čtyři bílé trabanty zaparkované
u mola a pomalované znaky firmy příliš důvěry nevzbuzují. Němečtí celníci
nás vybavují razítky do pasu a teď už jen zbývá počkat na příjezd trajektu.
Ten má vyplout ve tři čtvrtě na jedenáct, ale až pět minut po tomto čase
se objevuje v dáli a pomalu se blíží k molu. Vyplouváme nakonec o půl dvanácté,
tedy s čtyřicetipěti minutovým zpožděním. Vydávám se na horní palubu odkud
je krásný výhled na škaredý Rostock, průmyslové město s dominantou v podobě
chladící věže ne nepodobné těm, které stojí v Dukovanech. Po chvíli se
však zvedá ostrý vítr a já jsem zimou donucen se schovat do kryté části
lodi. Na návštěvu lodní restaurace či obchodu to vzhledem k finanční situaci
nevypadá. Usazuji se tedy na jedné z mála volných stoliček a obklopen cigaretovým
dýmem a polospícími českými, moravskými a slezskými turisty se marně snažím
aspoň na chvíli usnout.
další den - DEN DRUHÝ
© 2000 hynna
 |
|