Deník výpravy

Jednotlivé dny : [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14]

  Je pátek čtrnáctého července léta páně dvoutisícího, pět hodin ráno. Venku je uplakané a poměrně chladné letní ráno. Asi málokomu se v tento moment chce vylézat z vyhřáté postele. To však neplatí o mě. Za necelé dvě hodiny se mám spolu s dalšími čtyřiačtyřiceti spolucestujícími vydat na pouť po krajích severní Evropy, zejména pak po Norsku. Loučím se tedy na příštích čtrnáct dní s pohodlným ložem a odcházím nakoupit čerstvé pečivo. trasa prvního dne Je třeba, aby vydrželo co nejdéle, protože Norsko prý patří k nejdražším zemím a každá ušetřená koruna dobrá. Po šesté hodině spolu s Jackem a nespočtem zavazadel nasedáme do auta a míříme do Brna, k tělocvičně pod Hradem. Tam dorážíme před půl sedmou a již vidíme několik netrpělivě postávajících účastníku letního výcvikového kurzu. Autobus cestovní kanceláře LaDos přijíždí k všeobecnému překvapení ještě o pět minut dříve než má a je již zčásti obsazen. Nakládáme tedy bagáž do vozíku a do zavazadlového prostoru a deset minut před sedmou vyrážíme. Cestu uplakanou dálnicí ku Praze zvládáme za dvě a půl hodiny a zastavujeme před hlavním nádražím. V naší Karose zbývá ještě pět volných míst, které je třeba obsadit. Po hodinovém čekání přichází i poslední dva občané hlavního města, kteří se s námi vydají na sever. Prahu opouštíme chvíli po desáté hodině a směřujeme na sever k hranicím s Německem. Venku na chvíli přestává pršet, aby za chvíli začalo znovu a ještě více. Po poledni dorážíme k Teplicím, kde přibíráme posledního člena výpravy. Teď již plně obsazená Karosa se vydává vzhůru přes Krušné Hory k hraničnímu přechodu Cínovec. Vzhledem ke špatnému počasí a nevhodné denní době, jsme ochuzeni o pohled na sociální pracovnice, které jindy hojně obklopují věhlasnou silnici E55, která přes Dubí směřuje právě k tomuto hraničnímu přechodu. Na hranicích jsme kolem jedné hodiny odpolední a po bezproblémovém odbavení pokračujeme v cestě po německých silnicích. Jedna špatná zpráva však přece jen přichází. Zjišťuji totiž, že jsem v ranním shonu nechal doma peněženku spolu se všemi NOKy a DEMy. Naštěstí se našly dobré duše, jmenovitě Jirka s Katkou (ještě jednou díky), kteří mi přislíbili půjčku v tvrdé německé měně. Před druhou hodinou odpolední projíždíme Drážďany, kde nás potkává první dopravní problém a v zácpě uprostřed města nabíráme asi hodinové zpoždění. Po průjezdu města pokračujeme po dálnici na Berlín. Hitlerova dálnice byla snad skutečně postavena ještě za hrůzovlády velkého Ády, protože svým povrchem připomíná spíše panelovou cestu mezi garážemi. Proti této cestě je naše proklínaná dé jednička leteckou drahou. Okolo šesté hodiny míjíme po dálničním obchvatu Berlín a řítíme se úchvatnou rychlostí k Rostocku. Asi třicet kilometrů před severoněmeckým přístavem děláme hodinovou pauzu na doplnění nafty a odpočinek od drkotavého sezení v autobuse. Není kam spěchat protože dřívější trajekt nám už ujel a na ten další je času dost. Do Rostocku přijíždíme o půl deváté a za další půlhodinku vjíždíme do areálu přístavu. Po chvíli bloudění přijíždíme k místu odkud odplouvá trajekt dánské společnosti Easy-line na lince Rostock-Gedser. Na první pohled upoutává reklama této společnosti. Čtyři bílé trabanty zaparkované u mola a pomalované znaky firmy příliš důvěry nevzbuzují. Němečtí celníci nás vybavují razítky do pasu a teď už jen zbývá počkat na příjezd trajektu. Ten má vyplout ve tři čtvrtě na jedenáct, ale až pět minut po tomto čase se objevuje v dáli a pomalu se blíží k molu. Vyplouváme nakonec o půl dvanácté, tedy s čtyřicetipěti minutovým zpožděním. Vydávám se na horní palubu odkud je krásný výhled na škaredý Rostock, průmyslové město s dominantou v podobě chladící věže ne nepodobné těm, které stojí v Dukovanech. Po chvíli se však zvedá ostrý vítr a já jsem zimou donucen se schovat do kryté části lodi. Na návštěvu lodní restaurace či obchodu to vzhledem k finanční situaci nevypadá. Usazuji se tedy na jedné z mála volných stoliček a obklopen cigaretovým dýmem a polospícími českými, moravskými a slezskými turisty se marně snažím aspoň na chvíli usnout.

další den - DEN DRUHÝ

© 2000 hynna

Úvod | Deník | Fotoarchiv | Fotofilm | Guestbook