Deník výpravy

Jednotlivé dny : [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14]

  Výstup na Galdhopiggen, nejvyšší horu nejen Norska, ale celé Skandinávie, která dosahuje nadmořské výšky 2469 metrů nad mořem je posledním článkem turistické části našeho zájezdu. přechod ledovce Dnes jen s naprosto minimálním zpožděním vyrážíme minutu po osmé hodině z tábořiště a míříme k horské chatě Juvvashytta, ležící v nadmořské výšce 1840 metrů. Ta je jedním z výchozích bodů k nejvyššímu vrcholu pohoří Jotunheimen (98.jpg). K chatě se dostáváme serpentinami po úzké šotolinové cestě chvilku po desáté. Zde naši pozornost upoutala pětijazičná cedule, která anglicky, německy, francouzsky, norsky a česky (!!!) upozorňuje na nebezpečí spojené s přechodem ledovce při výstupu na Galdhopiggen. Ledovec se posunuje zhruba o třicet centimetrů ročně. Díky těmto posunům vznikají praskliny široké i několik metrů a hluboké až třicet metrů. Letošní sníh na povrchu může vytvořit sněhový most nad právě takovou prasklinou. Ten se pak pod tíhou člověka může zbortit a nešťastník se tak dostat do ledového sevření, kde je jen malá šance na přežití. V žádném případě prý nemáme přecházet ledovec bez zkušených horských vůdců a bez navázání na lana. Takové povzbuzení před cestou jsme opravdu potřebovali. nejvyšší vrchol skandinávie Horského vůdce nemáme, neb Laďa v obuvi značky Prestige se za něj dá považovat jen stěží i když už je tu podeváté. Lana nám sbalila silnější skupina, se kterou se, pokud přežijeme, setkáme nahoře. Někteří mírně vyděšeni, jiní v klidu vyrážíme dvacet minut před jedenáctou vzhůru. Po třičtvrtěhodině cesty po kamenech, během níž nás ještě dvakrát varuje cedule, konečně přicházíme na okraj tolik obávaného ledovce. Právě se zde navazují na lana turisté (99.jpg, 100.jpg), kterým nebylo líto zaplatit si výstup ve společnosti horských vůdců. Počkáme až vyjdou a vyrazíme za nimi v naději že pokud se nepropadnou oni, tak mi taky ne. Po chvilce čekání se každý chytá provázku půjčeného od raftařů a vyrážíme vyšlapanou stopou přes ledovec. Postupně se většina z nás pouští provázku. Stejně by nám stěží pomohl a chůze s ním je značně nepohodlná. Přechod ledovce zvládáme díky kvapíkovému tempu za necelou půlhodinu. Přece jen to není zrovna příjemný pocit, zvláště když se ve sněhu objevují malé prasklinky. Ale všichni se opět ve zdraví ocitáme na pevné zemi a pokračujeme každý svým tempem střídavě po skále a po sněhu strmě vzhůru. (112.jpg, 114.jpg, 115.jpg) Závěrečnou sněhovou pasáž už zvládám jen silou vůle a deptán osmiletými dětmi, které mě předbíhají, pohledem přitahuji kamennou budovu stojící těsně pod vrcholkem (113.jpg). Kolem půl jedné konečně vystupuji na nejvyšší vrchol Skandinávie (101.jpg, 102.jpg, 103.jpg, 104.jpg, 105.jpg, 106.jpg, 107.jpg, 108.jpg, 109.jpg, 110.jpg, 111.jpg, 116.jpg), který připomíná některé spoje brněnské MHD, protože ani tady není k hnutí. Asi hodinu po nás dosahuje vrcholu i silnější skupina a probíhá horečné fotografování. Po druhé hodině odpolední zahajuji sestup zpět k chatě Juvvashytta. Cesta je stejná jako vzhůru, jen ty praskliny se mi zdají nějaké větší. Ale přežil jsem a kolem jezera pokrytého vrstvou ledové tříště (117.jpg, 118.jpg) se vracím zpět k autobusu. Někteří hygienymilovní kolegové ještě využívají sprchy v chatě Juvvashytta a po páté hodině odjíždíme. Následující několikakilometrové strmé klesání se proměňuje v dokonalý test brzdového systému naší Karosy. Sjezd absolvujeme stylem průjezd zatáčky - tříminutová pauza - průjezd zatáčky a mi co sedíme v zadní části busu na vlastní nos cítíme, jak se nám brzdy přehřívají. Nakonec se po hodinovém trápení ve zdraví dostáváme na pořádnou cestu a uháníme zpět k řece Sjoa. Po cestě ještě děláme krátkou přestávku v městečku Lom a po osmé hodině večerní přijíždíme již naposledy k řece Sjoa. Zítra odtud odjedeme nadobro a zamíříme blíže ku domovu.

další den - DEN JEDENÁCTÝ

© 2000 hynna

Úvod | Deník | Fotoarchiv | Fotofilm | Guestbook